Vlnobytí: výstava, kde ani voda nemá klid

Vybavíte si někdy ten zvláštní specifický moment, kdy se snažíte zachytit konkrétní vzpomínku, ale ona vám pořád dokola protéká mezi prsty? Jako by uplavala dřív, než ji stihnete pojmenovat. Možná to není nic hlubokého. Možná jen neumíme zapomínat.

Offspace galerie OFF/FORMAT na Úvoze tentokrát nesází na dráždivá témata, která jsou obvykle jejich go to. Vernisáž výstavy Vlnobytí proběhla spíš v klidu, bez obvyklé tlačenice. A překvapivě to funguje. Vznikl zde prostor pro potřebné zastavení. Klid a chvíle se zamyslet. Ne jen projít a pokračovat dál. 

Vystavuje zde dvojice slovenských autorek Simona Novická a Paula Malinowska. Spojuje je velmi jednoduchý prvek – voda. Ne jako romantická krajinka nebo estetická kulisa, ale jako médium, které pamatuje. Co zakrývá. A občas taky odhaluje.

Simona Novická ve své práci Pod hladinou vychází ze vzpomínek na Liptovskou Maru. Ve chvíli, kdy klesla hladina přehrady, objevilo se to, co mělo zůstat dávno pryč. Základy domů, půdorysy, otisky života. V galerii se tenhle moment vrací ve fotografické podobě betonových fragmentů, které autorka doplňuje mušlemi. Těžké, pevné tvary se potkávají s něčím křehkým a zvláštně nepatřičným.

Není to totiž dekorace. Je to nános paměti, vzpomínek. Něco, co se na minulost nalepí a už ji nepustí zpátky do původního stavu. Zbyl jen půdorys života a snaha ho znovu poskládat, i když víme, že ho nikdy nesložíme do stejné formy.

Paula Malinowska naopak pracuje s videem, které se pomalu rozvíjí někde mezi realitou a vnitřním prostorem. Projekt Ballad of The Waves That Rotated the Earth původně mířil k tématu nekonečnosti a cyklů. Jednalo se o buněčnou transformaci a určitou fascinaci životem. Pak ale přišla osobní ztráta a celé dílo se posunulo jinam. 

Projekt původně vycházel z fotografie z portugalské pláže, kde autorka zachytila medúzu. Zprvu šlo o fascinaci životem a jeho nekonečnými cykly. Pak ale přišla osobní ztráta a stejné místo začalo znamenat něco jiného. Z pláže se stává prostor, kde se člověk učí pracovat se smrtí. 

Ústřední motiv medúzy tu není jen biologickou zajímavostí, ale symbolem návratu, proměny a zvláštní formy „nesmrtelnosti“. Klesá ke dnu, mizí a znovu se objevuje. Pořád dokola. My jsme ta medúza. Koukáme jejíma „očima“. Cítíme jejím tělem.

Video nepůsobí dramaticky. Spíš tiše. Hypnoticky. Je v tom až jistá elegance. Smutek tu nepřichází v jedné vlně, ale vrací se – pomalu a vytrvale. Ne jako konec, ale jako proces. U Simony voda odkrývá život. U Pauly naopak zakrývá smrt.

Jestli si chcete na chvíli zaplavat ve vlastních vzpomínkách, OFF/FORMAT je docela dobré místo. Není to úplně příjemné. Ale o to asi jde.