Vary v recenzích: O lidech v čase, rostlinách i kolaboraci

Zdravím, já jsem Havran, občanským jménem Daniel Havránek, některými označován jako filmový guru Radia R, vyslaný na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. Toto je pokrytí mého tamního novinářského působení… 

Dějí se horší věci, dějí se lepší věci, a dějí se i těžko zařaditelné věci. Jednou takovou se stala noční cesta do stanového městečka, při které digitální mapa vypočítala cestu ze zastávky do kempu asi na šestnáct minut. Přes zavřený turniket ale prostě neprojdete. Prosté přání dojít co nejdřív ke stanu se tak proměnilo ve tři čtvrtě hodiny dlouhou exkurzi po domkových čtvrtích a neosvětlených zarostlých stezkách, kde se člověk jen modlí, aby se zpoza keře neozvalo chrochtání divočáka. I takový umí být život na filmovém festivalu. Ale nyní už k recenzím.

Everybody Digs Bill Evans

(Grant Gee, Irsko, 102 min)  

Hraný debut dokumentaristy Granta Geeho oceněný Stříbrným medvědem za nejlepší režii na festivalu Berlinale se zaměřuje na osobnost jazzového pianisty Billa Evanse. Místo tradičně pojatého chronologického životopisu však film pracuje s dějovým roztříštěním do několika střídajících se časových linií. Nejvíce prostoru pak dostávají události roku 1961, kdy Evans po tragickém skonu blízkého kontrabasisty Scotta LaFara prochází krizí, a není schopen pracovat. Na čas se tak stěhuje ke svému bratrovi Harrymu, který ale sám trpí skrývanými psychickými problémy a jistou žárlivostí na Billův úspěch. Po neúspěšném soužití se přesouvá ke svým rodičům. 

Snímek zásadně láká na prestižní herecké obsazení klíčových postav. V úloze slavného hudebníka se objevuje norský herec Anders Danielsen Lie (Nejhorší člověk na světě), jeho matku a otce poté ztvárňují zasloužilé americké herecké osobnosti Laurie Metcalf a Bill Pullman.

Všichni tři pak také nepřekvapivě odvádějí kvalitní výkony. Lie si jako obvykle vystačí s úsporným herectvím, kdy jen výrazem svých očí a mírným hlasovým projevem definuje specifický charakter své komplikované postavy. Když ho ovšem ve druhé třetině děje doplní postavy rodičů, kradou si pozornost diváctva pro sebe.

Metcalf úspěšně navazuje na svou na Oscara nominovanou roli v Lady Bird Grety Gerwig ztvárněním další komplexně nedokonalé, ale v jádru milující mateřské figury. Její odměřeně pojatý výkon pak doplňuje skvěle fungující chemie s Pullmanem (Lost Highway). Jeho postava je starý muž s vnitřními démony, kterou herec ztvárňuje s realisticky působící emocionalitou. Jejich společné momenty do snímku také sympatickou trošku humoru. 

Další devizou počinu je jeho vizuální styl. Každá z příběhových os Evansova života má své vlastní barevné ladění, od černobílé v 60. letech, přes matnější paletu pro rok 1973 po sytě zářivou stylizaci přelomu 70. a 80. let. Proto je škoda, že děj mimo výchozí rok 1961 působí povětšinou trochu navíc. Nelze sice přímo říci, že by tyto části věnující se Evansovým intimním vztahům o pianistovi nic nesdělovaly, jsou ale natolik povrchově popisné a nerozvinuté, že film zbytečně vzdalují od zajímavějšího nosného jádra. Kdyby se vyprávění po celou dobu drželo tématu rodiny, a jakým způsobem Billa i Harryho determinovali právě jejich rodiče, udrželo by si dílo ucelenější myšlenku i dojem, který diváctvu předává. 

Tichá přítelkyně 

(Ildikó Enyedi, Německo, 147 min) 

Existuje způsob, jakým by mohli lidé porozumět rostlinám a komunikovat s nimi? Kolem této otázky staví renomovaná maďarská filmařka Ildikó Enyedi děj svého nejnovějšího počinu Tichá přítelkyně uvedeného v hlavní soutěži loňského ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách.

Snímek, v Karlových Varech  promítaný jako součást sekce Horizonty, sleduje tři střídající se příběhy, které se odehrávají na Marburské univerzitě, pro které je více či méně signifikantní přítomnost majestátního jinanu dvoulaločného v tamní botanické zahradě. Strom se stává svědkem boje studentky botaniky Grete za prosazení se jako jediné ženy v akademickém prostředí roku 1908, emočního trápení mladíka Hannese nacházejícího smysl v experimentování v zahradě své platonické lásky v roce 1972, a nakonec snahy vědce Wonga nalézt společný jazyk pro lidstvo a rostlinstvo v době lockdownu. 

Právě díky práci s několika aktéry a jejich životními situacemi si film přes značně vláčné tempo vyprávění a lehce úmornou stopáž drží podstatnou dějovou dynamiku. Ústřední hrdinové jsou navíc natolik sympatičtí, že do jisté míry meditativní povaha díla nepůsobí jako umělecká manýra, ale volně plynoucí každodennost naopak slouží hlubšímu diváckému napojení. Žádný film totiž dlouho tak autenticky a intenzivně nevykreslil emocionální rozpoložení svých postav. Zhnusením nad šovinistickým prasáctvím profesorstva počátku 20. století počínaje, úzkostí blokující naplnění milostné přitažlivosti pokračuje a pandemickou osamělostí a “zaseknutím” v čase konče. 

Za dobrou zprávu lze tudíž rozhodně považovat fakt, že snímek vstoupí 30. července také do běžné české kinodistribuce. Ačkoliv dvě ze tří příběhových os působí v samotném závěru ne úplně dopovězeně, díky celkově silnému pochopení pro zobrazované protagonisty se i tak jedná o originální, nenápadně působivý kinematografický zážitek. A za jeho představení českému publiku v rámci festivalu patří programovému oddělení nemalý dík. 

Naše spása 

(Emmanuel Marre, Francie, 155 min)  

Režisér a scenárista Emmanuel Marre projevil zajímavou formu odvahy, když se rozhodl ve svém snímku Naše spása, za který získal letos na festivalu v Cannes cenu za nejlepší scénář, zpracovat nepříliš lichotivý aspekt rodinné historie z časů druhé světové války. Při tvorbě vycházel z dochované poštovní korespondence mezi svými praprarodiči a do středu děje postavil fiktivizovanou verzi vlastního pradědečka, neúspěšného inženýra Henriho. Ten se po kapitulaci Francie v roce 1940 vydává do města Vichy, kde je zřízena nová vláda spolupracující s nacisty. Henri, který sám sebe přesvědčuje o své upřímné snaze pomoci vlasti znovu se postavit na nohy, se díky horlivému přístupu a ochotě dělat cokoliv stává ceněným členem kolaborantského aparátu. 

Festivalové filmy s tématikou druhé světové války, a vlastně i kinematografické počiny s tímto zaměřením celkově, se obvykle z logiky věci nesou v pochmurném duchu. Marreho dílo však tento předpoklad narušuje. Dost možná se jedná o jedno z nejpohodovějších vyprávění zasazených do dané doby. Byrokratické prostředí a s ním spojené uvažování pochybného protagonisty v pár momentech akcentuje určitou mrazivost, v zásadě ale atmosféře filmu dominuje poklidně plynoucí směřování, a někdy až vyloženě úsměvné satirizující pasáže. Navíc úplně absentují scény, které by hrůzy nacismu napřímo ukazovaly. Tím vším Naše spása zdůrazňuje neschopnost Henriho dohlédnout na tragičnost jeho počínání. 

Potřebný dojem z postavy pak podstatně formuje její představitel, francouzský herec Swann Arlaud. Ten při ztělesnění ambiciózního úředníčka postupuje přesně opačným směrem, než tomu bylo u jeho kreace charismatického právníka ve tři roky starém oscarovém dramatu Anatomie pádu. Henriho pojímá jako opravdu všedního, nevýrazného jedince, jehož jedinou superschopnost opravdu tvoří jen jeho oportunismus. Lidsky sympatičtější protiváhu k Henrimu poté tvoří herečka Sandrine Blancke jako jeho manželka. Ta navzdory  menšímu prostoru věrohodně zprostředkovává nejdříve voiceoverem svých dopisů a později i osobně pocit postupného pochopení,  že člověk, kterého milovala, se nenávratně změnil.

Poznámka pod čarou 

Oto Klempíř ulovil fotku s Dustinem Hoffmanem. Herec poté z Varů raději rovnou odcestoval. Kameramanská legenda Robert Richardson obdržel Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Ocenění mu na žádost vedení festivalu předala pro změnu herecká legenda, Harvey Keitel. Umělci si navíc v naplněném Velkém sále Hotelu Thermal navzájem složili poklonu, když každý toho druhého označili za jednoho z nejlepších v jejich oborech.

Foto: IMDb