The Scrambles podusili Kouřícího králíka syrovým debutem. Jinany ho následně naporcovali v mileniálských depkách na antidepresivech

Bouřlivé počasí za zdmi baru U Kouřícího králíka se propisuje do atmosféry prvního koncertu The Scrambles. Již z názvu pramení, že jejich písničky jsou smíchanina různých žánrů, ve kterých jako člověk neznalý poznávám převážně rock.

Už před prvními tóny je jasné, že dav nečeká žádný sterilní večírek. Interiér stísněného podzemního baru rychle naplňuje hutná, potící se atmosféra. Na ne úplně ideální ozvučení si musím postupně zvyknout. Hlas zpěvačky Aničky ze začátku protíná nervozita. Ta je ale vzhledem k tomu, že jde o debut kapely, pochopitelná. „Úplně první koncert ever, což možná i slyšíte, doufáme, že ne tolik,“ zazní z pódia se smíchem. A opravdu, s každou další písničkou je čtveřice jistější. 

Vzájemná chemie se nejvíce propisuje do dvojzpěvu Aničky s kytaristkou Natkou. Vokální harmonie nejvíce vyniká během písničky s neustále se opakující pasáží “I hate myself to extend”, kdy si i jako člověk, který běžně textům moc nevěnuje pozornost, uvědomím, že tahle žánrová směs v sobě skrývá možná něco víc. Pod vrstvou přebuzených bicí a hlasitého publika pociťuji jistou syrovost, která dává hudbě osobitý charakter.

Setlist střídá rychlejší energické pasáže s pomalejšími momenty, které publikum nenechají nikdy tak úplně vydechnout. Skladba This is what it feels like spolehlivě rozhýbala propocený dav, zatímco melancholičtější Void přináší chvilkové zklidnění. 

Tlumené světlo spolu se sladěným černým oblečením členů skupiny navíc umocňuje neuhlazenou, až garážovou atmosféru večera, kvůli které pódium občas působí spíš jako zkušebna než místo prvního veřejného vystoupení. Právě tahle neučesanost a absence přetvářky ale k atmosféře koncertu dobře sedí. 

I přes občasné technické nedostatky je od začátku vidět, že si koncert užívá nejen publikum, ale i samotná kapela. Po desáté písničce už je v přeplněném Kouřícím králíkovi téměř nedýchatelno a z publika lije pot. Přesto se po závěrečném aplausu ozývá z publika hlasité skandování „Ještě jednu!“ které jen potvrzuje, že si The Scrambles svůj první koncert dokázali navzdory všem přešlapům získat. 

Barevná světla a táhlé melodie 

O následné zklidnění emocí se stará druhá kapela večera, Jinany. Tato brněnská skupina je na hudební scéně již šestým rokem a za tu dobu vydala dvě alba. Vedle debutujících The Scrambles tak působí jako jejich starší brácha. Nejvýraznějším prvkem je zde od prvního momentu vizuální kontrast. Zatímco úvod večera zahalovala tma a tlumené barvy, Jinany přicházejí pod barevná světla ve sjednocujících čistě bílých tričkách. To dává na pódiu opticky dokonale vyniknout zpěvačce v černém, která s nimi vizuálně kontrastuje. 

Stejně jako vizuální stránka koncertu působí i samotné písničky mnohem klidněji a pomaleji. Místo divokého skákání pod pódiem publikum spíše klidně kýve hlavami do rytmu. Už se nesnažím přicházet na to, o jaký žánr se jedná, zavírám oči a poslouchám.

Slyším, že výraznou roli hraje především kytara, kolem které kapela často staví delší instrumentální pasáže, během nichž zpěv na chvíli ustupuje do pozadí. Táhlé melodie dávají skladbám větší prostor nadechnout a přirozeně splývají s tlumeným projevem zpěvačky. Melancholická atmosféra koncertu působí jako hudební verze doomscrollingu ve dvě ráno. Jsem zahlcena emocemi, mám existenciální krizi a nemůžu se od toho odtrhnout.

Fotogalerie The Scrambles a Jinany