Rock For People začíná. Středa se nesla ve znamení deště a letních kapel

Park 360 je prochladlý, mokrý a zatím také zeje prázdnotou – vyjma stánkařů, kteří ladí poslední detaily svých výloh, a personálu, který převáží poslední materiály přes obrovský areál. Všichni obyvatelé kempů sedí ve svých stanech a schovávají se před deštěm, který vydatně padal už v úterý. První festivalový den ovšem podle radarů neslibuje žádnou změnu. Fanoušci ze stanů poslouchají, jak se zvučí dnešní headlineři Gorillaz.

V jedenáct se otevírají dveře a dav nadšených fanoušků festivalu Rock For People se žene dovnitř – místo kraťasů a tílek jsou ovšem zabalení do pláštěnek a teplých bund, na nohou mají holínky a vysoké boty. Míří na jedno místo – do obrovského růžovo-modrého stanu Evropa 2 stage. Tam se oficiálně odstartuje celý festival ve vší jeho kráse, a to s pomocí velké stálice RFP, dnešního tajného hosta: Vypsané fiXy.

Nelze si asi přát lepší otvírák než tuto pardubickou kapelu – působí jako esence českých festivalů, závan léta v deštivém dni. Zdá se, že frontman Michal Mareda okamžitě vycítí rozpačitou náladu promrzlého publika, protože set, a potažmo celý festival, odpálí největšími klasikami jako Dezolát nebo Holka S Lebkou. Publikum se okamžitě dá do pohybu a barevný prostor pod pódiem Evropy 2 se zahřeje jejich energií.

Ne všichni se ale sejdou na koncertě fiXy – a to ze dvou důvodů. Tím prvním jsou návštěvníci, kteří zaslechli syntezátory a autotune z EcoFlow stage a zamířili k pódiu, aby objevili další středeční překvapení: Gufrau. Velký hit československé scény proslulý svým albem BOYBAND a energickými shows je letos jedním z nejvýraznějších jmen festivalů – jsou k vidění prakticky všude a zaručují tancovačku, ačkoli na RFP nedoručili svou nejznámější Navždycky blázen. I tak to je show co stojí za to.

Druhý důvod je o něco smutnější – spousta lidí zkrátka nestihne projít kontrolou, aby byli do areálu vpuštěni. Návaly lidí na začátku festivalu jsou očekávanou součástí celého procesu, ale stejně je smutné pozorovat chaos za branami areálu. Lidé postupně dobíhají během setu, někteří volí jídlo nebo pivo jako svou prioritu. I přes zádrhely se tak všichni postupně dostanou dovnitř.

Letní energie v sychravém dni

Vypsaná fiXa set ukončuje ikonickou skladbou 1982, při které s ní zpívá celé publikum a tleská, už zahřáté. Venku ale stále prší a je chladno, lidé proto volí jednoduchou cestu a pouze přebíhají pár metrů, aby se dostali na stage Petra Svobody. Nevolí špatně – čeká je totiž stage zdobená obrazem a velkou lampou, která dokresluje set kapely Byt Č.4.

“Jsou jako moderní Kabáti,” popsala jedna kamarádka tuto kapelu. Nelze s ní nesouhlasit – Byt Č.4 přináší pravou rockovou esenci propojenou s emotivními a citlivými texty, které cílí na složitosti lásky a bolesti srdce poté, co láska skončí. Frontman Pavel “Mazi” Mazák dokáže syrově podat své pocity a nechat všechny procítit bolesti a aktuálnosti lásky a chtíče. Rockový styl jejich hudby jim svědčí, takže všichni pořádně headbangují a moshují. Zima odchází a nastupuje upřímná festivalová radost.

Fajnové letní kapely se protahují i do odpoledne. Zatímco na velké Rock for People stagi hraje o dost tvrdší Bloodywood, kteří kombinují tradiční zvuky indické hudby s trash metalovými prvky, na nenápadné EcoFlow stagi se chystají Cherryholt. Malá britská kapela na Rock For People poprvé hraje pro evropské publikum.

Jsou velice mladí – jako kapela i jako lidé. Britští středoškoláci se ovšem pódia nebojí. Hrají jemné, indie-popové skladby s jednoduchou strukturou i názvy. Talent je na nich ovšem znát. Publikum se pod nimi točí a pobrukuje si do chytlavých melodií. “We love the energy here,” vzkazuje do usměvavého publika frontman kapely Reuben Baskerville, “I hope it won’t rain anymore, let’s play a sunny song,” dodává a krátký set kapely ukončuje písní seventeen. Nových talentů na Rock For People je mnoho, místy s váhavou kvalitou. Zrovna tento je ovšem jeden z těch povedených.

Na největší Mastercard stagi se už chystají The Wombats. Zdá se, že dnešek je odkázán spoustě veselým a vyloženě festivalovým kapelám. The Wombats ale nejsou žádní nováčci – naopak. S šesti alby na kontě a více než deseti lety působnosti tvoří velice sebejisté uskupení. Zpívají o citronech, vombatech a lásce, zkrátka všechno co by správné britská indie formace měla znát. Na obrazovce za nimi je celou dobu promítána ikona vombata, při jedné písni za nimi dokonce velký vombat, tedy člověk v jeho kostýmu, běhá. Je to dobré odlehčení a zpříjemnění studeného dne, lidé stále nepřestávají tančit do tónů Moving To New York. Tato odlehčená atmosféra dělá velice pěkný podkres a připomíná lidem, že i přes špatné počasí jsou stále na místě dedikovaném tanci a hudbě.

Večer plný moshpitů a tance

Hudba je velmi politická záležitost – kapely to potvrzují i letos. Naštvaným alt-rockem středy se tak stane potomek covidové éry, další vzteklý irský kritik společnosti: Gurriers. Pětičlenná kapela, která vznikla těsně před pandemií a dokázala navnímat celou situaci lockdownu svou frustraci vybila do zuřivých textů. Alternativní kapely z britských ostrovů mají ve zvyku málo interagovat s publikem, Gurriers ale toto pravidlo porušují. Komunikují s lidmi, moshují s nimi, křičí a nechávají dav bouřit. 

“Free Palestine!” křičí zpěvák a odpovědí je mu jásot rozjíveného davu. Politika se od hudby těžko odděluje a Gurriers se o to ani nesnaží. Kytarista poskakuje v moshpitu s kytarou, v sukni a s velkými náušnicemi a dav ho přijímá mezi sebe jako svého. Pit je prostor pro všechny.

Tvrdší nádech podvečera utvrzují i Electric Callboy. Na ty jdou všichni, ať už poslouchají cokoliv. Electric Callboy jsou průkopníky lehce netradičního mixu elektroniky, popu a metalu – což zní hrozně, ale v jejich případě to spolu dobře funguje. Jejich cover Everytime We Touch od Cascady rozezpívá celou Rock For People stage, která je úplně plná.

Před vystoupením dnešních headlinerů se na EcoFlow připravuje na svůj krátký set umělec supermodel*. Americký hip hopový rapper na stage přichází jen v doprovodu svého laptopu. Pouští se do sebevědomého rytmického rapu s jemnou dikcí, který v dešti rozhoupe publikum. Umělec předává své životní zkušenosti od života v Anglii a USA, kde momentálně působí na západním pobřeží, po lásku a vztahy. Čtyřicetiminutový set kompletně ovládne i přes malé publikum.

Noc přesahující žánry

Kreslená kapela Gorillaz si už pár desítek let drží post jednoho z nejzajímavějších hudebních projektů současnosti. Díky zajímavé kombinací odlišných žánrů, těžké a komplexní příběhové lince a různým uměleckým stylům kresby tvoří Gorillaz kapelu, kterou nelze minout. Každé album frontmana Damona Albarna funguje jako součást velkého celku, který dohromady kreslí příběh jeho charakterů.

Není divu, že na kontě mají Gorillaz už několik ocenění. Hudba a vizuál absolutně přesahují jakékoliv žánry a škatulky, dokazují svou ojedinělost a touhu zkoumat a předávat své poznání dál – jak je to mimo jiné znát i v posledním studiovém albu The Mountain, které přijímá vlivy orientální kultury a tradiční indické hudby. Mimo představení hlavních skladeb z nového alba ovšem dojde řada i na klasiky jako Feel Good Inc. nebo On Melancholy Hill, které i neznalí posluchači jistě znají ze sociálních sítí.

Mrholení po celý večer neustává. Celý den se tak táhne v pochmurném, ale stále nadějném duchu. Po Gorillaz někteří míří na Trivium a někteří na thrown, dvě metalové kapely. Zbytek, promrzlý a unavený, míří do stanů odpočívat. Ještě je čekají čtyři dny. A propršená noc.

Fotogalerie ze středečního RFP.