Ponořit se do vody s Manon Meurt a hledat nový zvuk s Ida The Young

Už jste se někdy topili? Je to podobné jako skočit po hlavě do vody – alespoň na ten jeden moment. Obklopí vás studený chlad a celé vaše tělo se najednou zdá být neuvěřitelně lehké. Těch pár vteřin něčeho, co připomíná stav beztíže, je až éterických. Voda vás obejme.

A pak vám dojde, že nemůžete ven. Není to objetí, je to smrtící stisk, který vás táhne dolů, který vás nechce pustit. Ztratíte nad sebou kontrolu, v hlavě vám zasvítí červená kontrolka – musíte ven. Pak už je pozdě a můžete jen doufat, že si někdo vašich trablí všimne, a pomůže vám rozbít hladinu, abyste se mohli nadechnout.

Koncert Manon Meurt ve mně tenhle pocit evokuje víc než jednou. Rakovnická čtyřčlenná kapela dokáže roztřást nitro jak procítěným zpěvem zpěvačky Kateřiny Elznicové, tak gradací kytar a bicích ve svých písních. Ačkoli jejich původní základ byl v shoegaze – a ten vliv je tam stále slyšet, hlavně ve vokálech a tom typickém hluku kytar – kapela se jasně posouvá dál. 

Shoegaze dává kapelám možnost oddělit se od publika. Samotný název má posluchačstvu naznačit, že s nimi kapela nebude chtít příliš interagovat. Manon Meurt se této tradice žánru většinou drží, ale zároveň se nebojí tuto bariéru protrhnout úsměvem či poděkováním.

Novější tvorba kapely do sebe ale pojí další subžánry, které se mísí, prolínají a tvoří citlivou mozaiku zvuku. Když zavřu oči za zpěvu zpěvačky, kombinace ambientního folku s dream popem mi dává přesně ten pocit klidu, který mi navozuje voda, když mě pohltí a přijme. Zvuk kapely je hutný, ve vyprodaném a narvaném sále A2 působí ale stále intimně jako objetí.

Pak se ale něco zvrtne – v přesné dikci kapely. Kytary zavrčí a strhnou se v organizovaný chaos, který posluchačstvo rozhoupe a vyrazí jim dech. Známky grunge se v tvorbě projevují více než nikdy, a to už od vydání jejich posledního alba Unravel z roku 2024. V téměř sedmi minutové skladbě Marrow kapela ukolébá posluchače do zdánlivého pocitu klidu, jen aby jej z něj vytrhla hutnou zvukovou stěnou, která až tlačí a navozuje pocit neklidu. Naživo je to ohlušující. Je to ten moment, kdy nemůžete rozbít hladinu vody a jste stále pod ní.

Album produkoval Brit Eddie Stevens, který spolupracoval s takovými jmény jako Róisín Murphy nebo Zero 7, a určitá podoba v neklidu je tam poznat. Manon Meurt jí dodávají na síle právě hlukem, který nechá diváka ochromeného. Až když koncert skončí mám pocit, že se konečně mohu nadechnout, jako bych prořízla hladinu oceánu.

Skrz naskrz alby a náladami

“My jsme vždycky strašně rádi, když můžeme koncertovat s Manon Meurt, protože chceme jen chodit na jejich koncerty,” uvádí nás do večera zpěvačka Iris Hobson-Mazur. Neoddělitelně propojena s kapelou Ida The Young a jejich komplexními hudebními světy otevírá na Zelený čtvrtek dvojkoncert ve vyprodané A2.

Její zpěv mi přijde místy folkový, místy spíše takový alt-indie. V kombinaci s elektronikou a akustickými polohami zvuku mi dělá velký problém, abych kapelu zařadila. V průběhu jejich tvorby se styl stále vyvíjí, což je slyšet i na jejich úplně novém debutovém albu Tell Me When You Pass The Sun.

V albu ukazují, čím si jako kapela hudebně prošli, a zároveň dávají prostor novému projevu – více se tu objevuje elektronika a méně se bojí syntezátorů. Oproti starší tvorbě to tak dodává určitý ráz.

Celá jejich diskografie je v angličtině, což jim vlastně moc sluší, protože to textům dodává tu potřebnou jemnost, které v češtině nelze úplně dosáhnout – zvuky, které my k řeči používáme, jsou zkrátka moc hrubé.

Hudba je přímočará a jejich texty intimní. Atmosférické nalazení dokáže posluchače rozhoupat – třeba v emotivní písni What’s Going On?. Dokáže ale i překvapit občasným hudebním chaosem, jako ve skladbách Metal nebo Red ze starší tvorby, kdy si Iris dřepne a nechá kapelu, ať se vybouří. Tahle multižánrovost nechá nejednoho posluchače na špičkách a v očekávání, co přijde dál. Myslím, že to kapela svým setlistem zamýšlí – nenechat si nikoho myslet, že dokáže kapelu kategorizovat do jednoho žánru.

Hra s emocemi v textech, kde se posouváme mezi láskou, sebepoznáním a lamenty nad životem. Výrazný hudební podkres, kdy nevíme, jestli přijde kytarové sólo, nebo syntezátorový hluk. Obojí je určitě důvodem, proč je na alternativní scéně Ida The Young tak výrazným jménem. V loňském roce si odnesli cenu Vinyla za objev roku, kterou si rozhodně zasloužili. Debutové album ukazuje, že kapela nezastavuje a stále hledá nový zvuk, který může využít ve své tvorbě.

Fotogalerie z koncertu Manon meurt a Ida The Young.