Kinotipy únor: Filmová různorodost a politika

Česká kina v únoru poskytnou divákům atraktivní a rozmanitý výběr napříč žánry, tématy, ambicemi, prostorem i časem. Přesto je třeba poukázat také na temnou stranu zdejší filmové distribuce a jejího politikaření. 

O datum české premiéry přišel nový režijní kus Bradleyho Coopera Is This Thing On? s Willem Arnettem (Jeden gól) a Laurou Dern (Malé ženy) v hlavních rolích. Pravděpodobně se tak stalo poté, co film nezískal žádné nominace na Oscary, a nebylo tak možné ho touto cestou promovat. Vzhledem k zajímavě vyhlížející terapeutické premise o překonávání rozvodového řízení přes stand-up comedy lze ovšem neuvedení snímku u nás považovat za nemalou ztrátu. Následující filmy měly v tomto ohledu větší štěstí.              

Údolí včel 

(František Vláčil, ČSSR, 96 min) 

Čeští diváci dnes mohou do značné míry po právu lamentovat nad stavem domácí kinematografie. Spotřební komerce a rozpačité pokusy o umění mají na našem malém trhu často převahu nad kvalitním mainstreamem a propracovanými artovými počiny. Občas je tak potřeba pocit hrdosti na tuzemské filmy rozdmýchat ohlédnutím do minulosti.   

Nasazení do kin se 5. února dočká restaurovaná verze uhrančivého historického dramatu Údolí včel z roku 1967. Režisér František Vláčil, odborník na tvorbu zasazenou do více či méně vzdálených dějin, byl snímek původně donucen natočit kvůli dalšímu využití kostýmů vytvořených pro jeho poetický velkofilm Markéta Lazarová. Paradoxně ale nakonec vytvořil vrstevnaté dílo, ze kterého vyvěrá mnohem víc než jen středověké vyprávění o jednom komplikovaném přátelství. Příběh zemanského synka Ondřeje z Vlkova prchajícího od řádu německých rytířů zpět na rodnou tvrz a jeho fanatického řádového bratra a pronásledovatele Armina von Heide totiž Vláčilovi a scénáristovi Vladimíru Körnerovi slouží spíše jako nástroj. Prostředek k probádání nadčasové otázky, zda víra praktikovaná způsobem potlačujícím život a jeho krásu, stále ještě představuje spojení s Bohem.   

Vedle své spirituální hloubky se může film suverénně řadit po bok Bergmanovy Sedmé pečeti a dalších evropských uměleckých kousků také svými formálními kvalitami. Ať už se jedná o působivou černobílou kameru Františka Uldricha nebo podmanivou liturgickou hudbu Zdeňka Lišky. Nezanedbatelný podíl na výjimečnosti filmového celku má však také obsazení hlavních rolí jedněmi z nejvýraznějších hereckých osobností své generace – Petrem Čepkem (Lekce Faust) a Janem Kačerem (Chata na prodej). Návrat na plátna kin by tedy málokterému českému, potažmo československému, filmu slušel tak jako právě Údolí včel.

Cesta zločinu 

(Bart Layton, USA, 135 min) 

Zkušenému zloději klenotů Mikeu Davisovi se dlouhodobě daří unikat los angeleské policii. Při přípravě na svou poslední a největší akci musí vlivem okolností spojit síly s pojišťovací agentkou Sharon, která má vlastních problémů nad hlavu. Situaci ještě navíc komplikuje urputný detektiv Lubesnick, který se rychle přibližuje k Mikeově dopadení. Všichni aktéři jsou svými cíli postupně víc a víc vtahováni do nebezpečné smyčky, ze které nemusí být úniku. 

Pokud jste si někdy položili otázku, jak by vypadal svět, ve kterém by Thor kradl šperky, Hulk ho kvůli tomu naháněl a společnost by jim u toho dělala Catwoman, tento film vám na ni odpoví. Tedy pouze za předpokladu, že za touto škodolibou poznámku vidíte herecký trojlístek tvořený Chrisem Hemsworthem, Markem Ruffalem a Halle Berry, u kterého ale samozřejmě superhrdinské role představují jen zlomek jejich uměleckého rejstříku. 

A šanci znovu to potvrdit budou mít právě v Cestě zločinu, druhém filmu režiséra Barta Laytona. Ten se před osmi lety představil svérázným heist filmem American Animals, který se věnuje bizarnímu pokusu o vykradení univerzitní knihovny, za který získal také několik cen.  Nyní se do heist subžánru vrací, i když se zdá, že v odlišném a drsnějším stylu. Takovém, který poměrně zřetelně připomíná legendární kriminální thriller Michaela Manna Nelítostný souboj z roku 1995. Ten pracoval s podobným tematickým zaměřením a vizuální stylizací. Jestli Layton potvrdí, že má pro lupičské příběhy cit, nebo z toho vyjde jen nepovedené vykrádání milované klasiky diváci zjistí 12. února.               

Otec Matka Sestra Bratr 

(Jim Jarmusch, USA, 110 min) 

Na problémy  v rodinných vztazích narazí většina z nás. To zřejmě také vysvětluje jejich časté pokrytí na poli filmu. Od 19. února se však bude v českých kinech tímto tématem zabývat tvůrce, jehož nezaměnitelný kreativní duch dokáže i nejprobádanější věci ukázat v úplně novém světle.  

Jim Jarmusch představuje nezpochybnitelnou ikonu americké nezávislé kinematografie a filmaře, jehož díla si nemůžete splést s ničím jiným. Na vině je v tomto směru výrazný autorský rukopis založený na meditativním pojetí vyprávění, specifickém absurdním humoru, eliminaci akce a maximálním vyzdvihování všednosti i v těch nejnadsazenějších situacích a žánrech. Důkazem budiž například western Mrtvý muž či upírská hororová romance Přežijí jen milenci. Na druhou stranu svůj styl také mnohdy úspěšně uplatňuje v mikrokosmech, které jsou běžné realitě o poznání bližší, jako tomu bylo v případě povídkového filmu Noc na Zemi. 

Tímto směrem se Jarmusch s největší pravděpodobností vydá i ve svém nejnovějším počinu Otec Matka Sestra Bratr, kterým se také po letech vrací právě k povídkové formě. Na ploše tří oddělených příběhu zasazených do USA, Irska a Francie nechá diváky nahlédnout do životů dospělých sourozeneckých dvojic a jejich vztahů s emočně odtažitými rodiči. To vše prostřednictvím společných konverzací, odhalujících lidské nedokonalosti i vliv plynutí času na rodinná pouta. Hereckého ztvárnění snímku, oceněného Zlatým lvem za nejlepší film na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách, se navíc ujala plejáda věhlasných a talentovaných umělců. Jmenovitě například Adam Driver (Manželská historie), Mayim Bialik (Teorie velkého třesku), Tom Waits (Kafe a cigára), Cate Blanchett (Tár), Vicky Krieps (Nit z přízraků) nebo Charlotte Rampling (Duna).     

Čaroděj z Kremlu 

(Olivier Assayas, Francie, 152 min) 

Nové dílo renomovaného francouzského režiséra Oliviera Assayase se od své loňské premiéry na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách potýká s rozporuplnými reakcemi, přesto by však jeho nástup do českých kin 26. února neměl zůstat úplně bez povšimnutí. Politický thriller Čaroděj z Kremlu se totiž svým dějovým zaměřením dotýká jedné z největších globálních nočních můr současného věku. 

I když je asi vcelku potřeba počítat s tím, že se filmu dostane největší pozornosti v souvislosti s obsazením britského sympaťáka Judea Lawa (Mladý papež) do role Vladimira Putina, jedné z nejodpornějších figur aktuálního světového dění, v příběhu mít hlavní slovo nebude. Stejně jako chválená knižní předloha od italského spisovatele Giuliana da Empoliho se vyprávění zaměří na fiktivní postavu mediálního guru Vadima Baranova, stojícího za Putinovým vzestupem k moci. Očima této figury snímek mapuje vývoj Ruska pod Putinovým vedením od 90. let po dnešní autoritářský režim. Charakter volně inspirovaný ruským politikem a podnikatelem Vladislavem Surkovem ztvární brilantní herecký chameleon Paul Dano (Až na krev). 

Nad finálními kvalitami počinu rozhodně visí stín pochybností. Zahraniční recenze snímku vyčítají především přílišnou zdrženlivost ve vyjadřovacích prostředcích, přičemž chybějící razance a slabší kontroverznost podle nich neprospívá ani poutavosti vyprávění.  Assayasova schopnost umně nahlížet na žánrové náměty umělečtější optikou, složení hereckého týmu a odvaha zabývat se třaskavým tématem probouzejícím odvěkou otázku, kde končí historie a začíná současnost, však ztělesňují pádné argumenty, proč mu dát šanci.                        

Drobná nehoda 

(Jafar Panahí, Írán, 102 min)

Zatímco se nyní v Íránu odehrávají čím dál vyostřenější protesty proti tamnímu vládnoucímu režimu, který odpor krvavě potlačuje, v oblasti filmu se tato země v poslední době zmiňovala z jiného důvodu. Oceňovaný filmař Jafar Panahí, v minulosti íránským systémem vězněný a postižený zákazem točit, který opakovaně porušoval, se loni dostal se svojí novinkou do centra dění. Vyhrál Zlatou palmu na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes a od té doby sbíral všude možně oslavné kritické ohlasy. Jeho pouť mezi nominacemi a vítězstvími na mnohých prestižních oceněních se poněkud zadrhla až při zveřejňování oscarových nominací. Americká akademie filmového umění a věd navzdory letošním predikcím prokázala jistou přetrvávající zakonzervovanost. Panahího snímek Drobná nehoda tak nominovala pouze v kategoriích nejlepší původní scénář a nejlepší mezinárodní film, ačkoliv mu byly přisuzovány šance na zisk nominací také za nejlepší film a režii. 

Tato skutečnost je o to smutnější, že v době oscarové kampaně byl režisér v nepřítomnosti doma odsouzen k dalšímu trestu odnětí svobody za šíření protirežimní propagandy. V Drobné nehodě totiž na základě vlastních zkušeností s fungováním teokratické mocenské zvůle v Íránu nekompromisně účtuje a vymezuje se proti její nedotknutelnosti. Na druhou stranu ovšem film zdůrazňuje myšlenku, zda je spravedlivé trestat jednotlivce za službu systému, případně jak by měl takový trest vypadat. Využívá k tomu vyprávění o automechanikovi Vahídovi, který po letech pozná svého trýznitele z vězení a unese ho. S pomocí dalších bývalých politických vězňů se poté snaží rozhodnout o jeho osudu. Na to, jak se s mužem vypořádat, má ale každý z nich trochu jiný názor.    

Film je netradiční žánrovou kombinací inteligentního morálního dramatu a minimalistického thrilleru o pomstě s nádechem osobité hořké komedie, která dokáže stejně bavit jako drásat, ani jedno však prvoplánově nebo přehnaně vykonstruovaně. Originalitu snímku poté ještě pozvedá autentický, nepříliš zkušený až neherecký projev představitelů jednotlivých rolí. Pozornost a zhlédnutí ze strany českých diváků si tak zaslouží dvojnásob. Na jedné straně jako silné kinematografické dílo, na straně druhé jako symbol statečnosti talentovaného umělce.                       

Vřískot 7   

(Kevin Williamson, USA, 114 min) 

Originální filmová série, jejíž úvodní snímek letos slaví třicet let od premiéry, se vždy snažila podnětně a zábavně glosovat a variovat vyvíjející se trendy hororového subžánru slasher. Někdy se jí to dařilo skvěle, jindy obstojně a v některých případech mělo vyprávění viditelné rezervy. První čtyři části režírované ikonickým Wesem Cravenem sázely především na sympatickou a stylovou old schoolovou atmosféru. Po převzetí série produkčním týmem Radio Silence pak sága přitvrdila v brutalitě děje i v otevřenosti vizuálního pojetí násilí. Pozornost se začala od původních charakterů se sérií zásadně spjatých přesouvat na jejich mladší následovníky. 

Sedmý film si zřejmě z každé fáze série vezme něco. Příběh se bude opětovně točit kolem hlavní hrdinky Cravenových dílů Sidney Prescott v podání Neve Campbell, přičemž tentokrát bude v ohrožení života ze strany nejnovějšího Ghostface také její dcera. Na režijní židličku poté usedne duchovní otec Vřískotu a scenárista prvního, druhého a čtvrtého snímku Kevin Williamson, který se spoluautorem posledních dvou pokračování Guyem Busickem pracoval i na scénáři. Do děje by se pak měly zapojit postavy napříč celou sérií, od novinářky Gale Weathers ztvárněné Courtney Cox a dvojčat Meeks-Martinových hraných Jasmin Savoy Brown a Masonem Goodingem až po aktéry, kteří už v daném fikčním světě skonali. Konkrétně se z říše mrtvých vrátí David Arquette jako Dewey Riley, Matthew Lillard v roli Stu Machera z prvního dílu a Scott Foley představující Romana Bridgera ve Vřískotu 3. Otázka, jakým způsobem k jejich návratu vlastně dojde, ovšem bude trápit diváky až do návštěvy kina.     

Zdá se tedy, že si tvůrci připravili velice lákavý materiál, potenciálně těžící jak z kořenů série, tak z nových vlivů, které do ní v běhu času vstoupily. Což je vzhledem ke krizím, které projekt potkaly, v čele s nespravedlivým vyhazovem herečky Melissy Barrery kvůli jejím propalestinským názorům, značně pozitivní východisko.

Foto: IMDb