Kinotipy květen: Mengele, Shrek a zase ty horory

Filmová nabídka uplynulých čtyř měsíců letošního roku se nesla v duchu sympatického vzorce, který prolínal řetězec Oscarovek a dalších ambiciózních titulů od věhlasných filmařských osobností se shlukem prestižních žánrových projektů. Nejčastěji těch, které vydatně disponují strašením a krví. A právě přísun hororů je ve výsledku stabilní veličinou, která přetrvává i v květnu, byť na ni dojde až ke konci měsíce. 

Předtím ovšem české diváctvo dostane příležitost navštívit kino kvůli zhlédnutí kinematografických děl, jimž by se v přeplněnější programové sestavě jiného měsíce možná nedostalo takové pozornosti. A to by byla vzhledem k pozoruhodným tématům a tvůrčím vkladům, která přinášejí, nemalá škoda. Více než vítané finální doplnění měsíčních uvedení poté představuje obnovená premiéra jedné milované moderní klasiky.  

Zmizení Josefa Mengeleho 

(Kirill Serebrennikov, Francie, 135 min) 

Josef Mengele, nechvalně proslulý nacistický zločinec známý pro své zvrácené experimenty na osvětimských vězních, prchá na konci druhé světové války z hroutícího se Německa. Vhodný exil nachází nejdříve v Argentině, později se přesouvá do Paraguaye, a nakonec se usídluje v Brazílii. Po celou dobu skrývání neochvějně věří ve správnost svého jednání a ve svůj nedoceněný přínos vědě. Na útěku ho nakonec nalézá jeho vlastní syn Rolf, skrze kterého přichází i konfrontace s realitou. 

Oceňovaný ruský filmový a divadelní režisér Kirill Serebrennikov pokračuje skrze Zmizení Josefa Mengeleho v uměleckém experimentování s žánrem životopisného filmu. S tím hlasitý odpůrce Putinova režimu aktuálně pobývající v Německu pracoval již ve svých dvou předchozích snímcích Tchaikovsky’s Wife a Limonov: The Ballad. Ty ovšem nebyly v naší distribuci uvedeny. V obou dílech Serebrennikov uplatnil odstoupení od shrnování faktů o zobrazovaných osobnostech a upřednostnil soustředění se na jejich subjektivní vnímání či konstruování skutečnosti. Konkrétně u Mengeleho pak volí cestu pomalého komorního vyprávění o stárnoucím muži žijícím v neustálém strachu z odhalení a ospravedlňujícím si hrůzy, které v minulosti spáchal. Demytizační přístup umožňuje režisérovi komplexně zkoumat banalitu zla a téma zodpovědnosti jednotlivce ve vztahu k režimu, kterému slouží. Minimalistické pojetí narativu podtrhuje také černobílá vizuální forma. Film s Augustem Diehlem (Hanebný pancharti) v hlavní roli vstupuje do českých kin 7. května.    

Elon a pokusní králíci 

(Andreas Pichler, Německo, 90 min) 

O určitých stinných stránkách Elona Muska jsme se za dobu jeho nepříliš dlouhého politického paktování s Donaldem „oranžovým prezidentem“ Trumpem a působení v čele dnes již neexistujícího Úřadu pro efektivitu vlády dozvěděli vše potřebné k utvoření patřičného názoru. O problematických zákoutích Muskova byznysu toho ale dost možná široká veřejnost zase tolik neví. Tuto mezeru se aspoň do jisté míry pokusil vyplnit italský dokumentarista Andreas Pichler svým novým počinem z německé produkce Elon a pokusní králíci, jehož česká premiéra se uskuteční 10. května. 

Těmi pokusnými králíky názvu jsou myšleni řidiči, které společnost Tesla využívala k testování samořídících vozidel. Zkoušky ovšem často končily vážnými dopravními nehodami. Výstižně by působilo ale rovněž dodržení originálního názvu filmu Tesla Files, protože právě stejnojmennou kauzou se snímek do výrazné míry zabývá. Únik interních dokumentů Tesly odhalil alarmující nedostatky v přístupu vedení k řešení bezpečnostních problémů jejich automobilů a s nimi spojených stížností ze strany zákazníků. V další linii pak film slibuje demaskovat toxické pracovní prostředí firmy bývalými zaměstnanci. Předběžné ohlasy vyznívají kladně, v případě zájmu o danou tematiku tak s návštěvou kina nemusí diváctvo váhat.      

Co nám zbylo z lásky 

(Hlynur Pálmason, Island, 109 min) 

Islandský filmař a vizuální umělec Hlynur Pálmason nepatří k obecně nejznámějším režijním figurám artové a festivalové kinematografie. I přesto se jeho počiny vcelku pravidelně objevují na prestižních filmových přehlídkách. Jeho zatím poslední kousek Co nám zbylo z lásky, jehož české uvedení je stanoveno na 14. května, figuroval v programu loňského ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Cannes. 

Pálmason se profiluje jako tvůrce, kterého nezajímá klasické vyprávění strukturovaných dějů a zápletek, ale raději se ve svých snímcích soustředí na tempo plynutí zobrazovaného dění a pocitů, které tato práce s časem v diváctvu vyvolává. Obvyklého narativního stylu se dle dostupných informací nevzdává ani ve svém nejnovějším díle, zasazeném na islandský venkov. Prostřednictvím členů jedné rodiny se snaží zachytit myšlenku, že těmi skutečně důležitými věcmi nejsou ty nejdramatičtější, ale naopak ty nejběžnější. Ať už jde o řešení každodenních starostí, nebo propojení člověka s islandskou přírodou. Nejvýstižněji filozofii filmu definuje zřejmě úryvek z anotace společnosti Aerofilms, která ho u nás uvádí slovy: „Film se jmenuje Co nám zbylo z lásky. Podívejte se na něj. Ale klidně můžete zajít na něco jiného. To je v pohodě.“ Diváctvo se zájmem o meditativní zážitky v kinematografii by tedy snímek nemělo v kinech minout.         

Shrek 

(Andrew Adamson & Vicky Jenson, USA, 90 min) 

Co lze říci či napsat o filmu, který všichni znají a viděli ho nespočetněkrát? Snad jen, že občas nespočetněkrát není dost. První Shrek totiž ztělesňuje ideál animovaného, potažmo rodinného, filmu pro všechny. Na tom má v první řadě zásluhu vrstevnatý scénář. Ten na jedné straně operuje s jednoduchým, ale originálními nápady naplněným pohádkovým příběhem. Na straně druhé ale zvládá vyrukovat s odvážně ujetým dvojsmyslným humorem. Právě ze souladu těchto dvou rovin vyplývá zásadní schopnost současně okouzlit dětské i dospělé publikum. Na jedny působí emotivní vyprávění, aniž by je jakkoli ohrožovali podvratné narážky, které nechápou. Druzí si pak užijí rozšíření základního dějového rámce o další zábavný rozměr. 

Znovuuvedení Shreka na oslavu pětadvaceti let od jeho původního nasazení do kin bude jistě slušet také s grácií stárnoucí animaci, která přivedla k životu ikonické titulní postavy. Jejich připomenutí prostřednictvím návratu původního filmu na velké plátno zároveň působí jako mnohem sympatičtější nakládání s celou značkou než třeba připravovaný pátý díl. Jeho vznik bohužel potvrzuje, že každé klišé má někde svůj reálný základ. V tomto případě jde o tvrzení, že současný studiový systém zas až tak neprahne po originalitě, a snaží se vytěžit i ty existující série, které už esenciálně nenabízejí nový smysluplný materiál. Příležitost připomenout si dílo, ve kterém ze sebe tato konkrétní sága vydala zásadní věci, by si 21. května neměl nechat ujít nikdo, kdo k ní chová jakkoli pozitivní city.      

Backrooms 

(Kane Parsons, USA, 105 min) 

Filmové adaptace nebo interpretace existujících předloh vznikají od konce 19. století. Knihy, divadelní hry či komiksy představují již tradiční výchozí materiál, postupem času se však začaly objevovat i jiné zdroje. Svého kinematografického zpracování se tak v roce 2023 dočkala například i legendární hračka a silná byznysová značka, Barbie v režii Grety Gerwig. Potenciálně nejnabitější zásobu podkladů pro adaptaci ale pravděpodobně nabízí internet a jeho trendy. A jeden takový fenomén, možná trochu překvapivě, zaujal i opěvované nezávislé filmové studio A24. To najalo teprve dvacetiletého filmaře a YouTubera Kanea Parsonse, aby zrežíroval celovečerní hororový snímek Backrooms na motivy stejnojmenného fiktivní lokace kolující jako strašidelná internetová legenda. Mytologie kolem podivných kancelářských prostor pracuje s motivem propadnutí se do nich z normální reality v rámci chyby podobné bugu v počítačové hře. Čím hlouběji se však člověk na tomto místě vydá, tím těžší je zmatečný propletenec místností a chodeb opustit. 

Parsons má s Backrooms zkušenost díky svým úspěšným krátkometrážním počinům zasazeným do stejného světa. Do dlouhometrážního debutu navíc zlákal velmi zajímavé herecké obsazení, v čele s Renate Reinsve (Citová hodnota), Chiwetelem Ejioforem (12 let v řetězech) a hereckou i režijní osobností nezávislého filmového hnutí mumblecore Markem Duplassem (Creep). Trailery lákají na mrazivou, psychologicky laděnou žánrovou podívanou s působivou vizuální stránkou. Střídáním klasického snímání ozvláštněného utlumenými barvami a found footage záběrů zdá se funkčně prohloubí potřebný klaustrofobní efekt. Nadějný výsledek dorazí do našich kin 28. května.           

Posedlost 

(Curry Barker, USA, 108 min) 

Mladík Bear je zamilovaný do kolegyně Nikki, kterou by rád konečně pozval na rande. K tomu by ale potřeboval překonat vlastní stydlivost, což se mu zdá jako nevyřešitelný problém. Proto se rozhodne jít na to oklikou a v ezoterickém krámku zakoupí artefakt na plnění přání. Ten překvapivě zafunguje a Nikki se do Beara opravdu zamiluje. Jak ale její city nabírají na intenzitě a neodbytnosti, Bear začíná být ze situace čím dál frustrovanější a dochází mu, že se mu jeho přání vymknulo z rukou. Když chce jeho účinek ukončit, prodavač z obchůdku mu oznámí bolestnou pravdu. Moc vyplývající z přání může skončit pouze smrtí. 

Skromný horor začínajícího tvůrce Curryho Barkera zaznamenal loni silně nadšené reakce na Mezinárodním festivalu fantastických filmů ve španělském městě Sitges, odkud si odnesl hned několik ocenění. Chvála mířila zvláště na schopnost režiséra a scenáristy v průběhu vývoje příběhu velmi přirozeně přejít z nezávislé vztahové dramedie do maximálně děsivé žánrové vize vystavěné na atmosféře i brutalitě. Pozitivní dojem však prý zanechali i neokoukaní představitelé ústředních rolí. Dopady úspěchu snímku pak lze vidět mimo jiné v tom, že Barker získal režijní pozici na připravované nové verzi Texaského masakru motorovou pilou. Jestli se jedná o dobrou volbu může diváctvo u nás díky Posedlosti posoudit od 28. května.