Kinotipy duben: Dvakrát horor i přehodnocení Tarantina

Dubnová kino nabídka úspěšně navazuje množstvím atraktivních titulů na předcházející měsíce letošního roku, tentokrát ale v geograficky nepříliš rozmanité variantě. Nejvýraznější počiny v tomto období totiž až na jednu výjimku doručí Hollywood. Zeměpisnou jednostrannost naopak vykompenzuje značná žánrová diverzita. Diváctvo si tak může vybrat mezi satirou, horory, sportovním životopisem, Tarantinovkou nebo neobvyklým psychologickým dramatem. 

Oproti uplynulé části roku je v dubnu také konečně čas českou filmovou distribuci pochválit. Na poslední chvíli totiž filmy neodjímala, ale přidávala. Už od 2. dubna tak lze v tuzemských kinech zhlédnout mistrovské dílo britské komediální skupiny Monty Python Život Briana z roku 1979. Geniální společenskokritická parodie na kolektivní náboženství si takové předvelikonoční uvedení plně zaslouží a směle se může zařadit po bok šesti oficiálních kinotipů.      

Drama   

(Kristoffer Borgli, USA, 106 min) 

Zendaya a Robert Pattinson patří k nejtalentovanějším a nejžádanějším hollywoodským osobnostem současnosti. Jejich pozici potvrzuje také skutečnost, že se spolu v letošním roce objeví hned ve třech očekávaných počinech. A ačkoliv na Nolanovu Odysseu a Villeneuveovu třetí Dunu si diváctvo musí ještě nějaký čas počkat, 2. dubna vstupuje do našich kin nejskromnější snímek této herecké dvojice. I ten ovšem slibuje zajímavou podívanou. 

Ve filmu Drama ztvárňuje ústřední herecká dvojice šťastně zasnoubený pár Emmu a Charlieho, kterému zbývá pouhý týden do svatby. Když však začne svatební přípravy sužovat jedna katastrofa za druhou, v jejich idyle se začnou objevovat trhliny a na povrch vyplouvá otázka, jak dobře jeden druhého vlastně znají.   

Norský filmař Kristoffer Borgli se v USA před třemi lety uvedl divokým satirickým thrillerem To se mi snad zdá s Nicolasem Cagem v roli průměrného vysokoškolského profesora, který se začne lidem po celém světě zjevovat ve snech. Film věnující se kritickému rozpitvávání cancel culture a kultu celebrit zaujal režisérovým osobitým, nekomfortním humorem a odvahou dovádět situace kolem komentovaných společenských jevů do odvážně vyhrocených vyústění. Ve stejném duchu by se mělo nést i Drama. Hlavní téma ovšem tentokrát tvoří moderní romantické vztahy a pilíře, na kterých jsou budovány. V daném kreativním a hereckém provedení zní takové zaměření více než nadějně. Snad se tento potenciál ve výsledném díle naplní.       

Krvavá nevěsta: Hra začíná  

(Matt Bettinelli-Olpin & Tyler Gillett, USA, 108 min) 

Jsou originální filmy, u kterých v případě diváckého úspěchu přirozeně vyvstává smysluplný základ pro pokračování. Pak jsou tu takové, u kterých naopak byť jen náznak sequelu působí nepatřičně a zbytečně. Krvavá nevěsta režijního dua Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett z roku 2019 rozhodně patřila do té druhé skupiny. Přesto se před časem objevila zpráva, že navázání na tuto sympatickou hororovou komedii skutečně vznikne.

Zápletka prvního dílu se točila kolem mladé ženy jménem Grace, která po svatbě zjišťuje, že rodina jejího novomanžela má poněkud zvrácenou představu vítání přivdaných či přiženěných příbuzných. Kvůli dávnému paktu si totiž musí nově příchozí členové rodiny o své svatební noci vylosovat hru, kterou si rodinný kruh zahraje. V případě schovávané, kterou si Grace vylosuje jde ale o víc, než se na první pohled zdá. Grace se tak pro ostatní zúčastněné stává lovnou zvěří. Druhý film by pak v přímé návaznosti na závěr toho předchozího měl sledovat Grace těsně poté, co se vypořádala se svými pronásledovateli a v nebezpečné hře vyhrála. Netušila ovšem, že se v pravidlech vyskytuje i další kolo, ve kterém bude stát proti ještě mnohem nebezpečnějším protivníkům a do kterého se zaplete také její sestra. 

Navzdory funkční uzavřenosti jedničky ve finále trailery na dvojku a z nich vystupující nápad rozvinout výchozí fikční o další úroveň zla se zálibou v brutálních hrách nepůsobí nadbytečným dojmem. Naopak lze vidět aktivní snahu vyzkoušet na již známé dějové ploše nové věci, díky kterým by se Krvavá nevěsta: Hra začíná mohla stát pamětihodnou žánrovou zábavou. Další motivaci k návštěvě kina 9. dubna tvoří lákavé obsazení tvořené návratem Samary Weaving v roli Grace, Kathryn Newton (Slečna bestie) jako její sestrou Faith a Sarah Michelle Gellar (Buffy, přemožitelka upírů), Shawnem Hatosym (Urgent), Elijahou Woodem (trilogie Pán prstenů), Nestorem Carbonellem (Temný rytíř) nebo režisérskou legendou Davidem Cronenbergem (Moucha) v záporných úlohách.               

Šampión   

(Jakub Červenka, Slovensko, 90 min) 

Historické, popřípadě životopisné filmy představují v tuzemské kinematografii neopomenutelnou položku. Bohužel však, převážně kvůli jejich množství, nikoliv podařenosti výsledků. Většina zdejších tvůrců totiž ztroskotá buď na přílišné popisnosti, která principy uměleckého díla ohýbá k něčemu, co připomíná hraný dokument, nebo rovnou na prvoplánovém výběru konkrétní osobnosti, o které chtějí vyprávět. 

Jakub Červenka k těmto autorům ale naštěstí nepatří. V roce 2018 naopak svým režijním debutem Hovory s TGM dokázal, že i látka týkající se všeobecně známých figur našich moderních dějin může přinést příjemně novátorský pohled na věc. V minimalistickém filmovém zpracování skutečných rozhovorů Karla Čapka s Tomášem Garriguem Masarykem si tak dovolil vyobrazit prvního československého prezidenta ne jako ikonu a „tatíčka“ republiky, ale jako člověka bojujícího s vlastním egem, které zvládá porážet jen díky zakořeněným morálním zásadám. 

V tomto intimnějším přístupu, za který byl minule dokonce oceněn Cenou české filmové kritiky pro objev roku, bude zřejmě pokračovat i ve svém druhém snímku Šampión, který naše kina uvedou od 9. dubna. Slovensko-české životopisné sportovní drama vypráví o tom, co prožíval krasobruslař Ondrej Nepela na pozadí své vítězné účasti na mistrovství světa v roce 1973. Událost představující jeden z Nepelových největších profesních úspěchů tak zároveň funguje jako rámec pro nahlédnutí do jeho osobního prostoru. Za fasádou velebené sportovní ikony se totiž odehrával střet mezi zvůlí komunistického režimu a krasobruslařovými vlastními představami o tom, jak a s kým chce žít. Dané téma má potenciál se v Červenkově tvůrčím podání přerodit do komorního, ale nadčasově podnětného filmového díla.  

Kill Bill: Kompletní krvavá aféra   

(Quentin Tarantino, USA, 275 min) 

Quentin Tarantino se v posledních měsících definitivně projevil jako nehezká lidská bytost. Vedle problematických společensko-politických komentářů toho dosáhl svými urážlivými výroky o talentovaných hereckých sympaťácích Paulu Danovi, Matthew Lillardovi nebo Owenu Wilsonovi. Následně se objevily humorné teorie, které Tarantinovo chování považovali za strategii, jak se všem zprotivit, aby už po něm nikdo nechtěl ten slíbený desátý film. A soudě dle veřejné diskuze se zdá, že ať už se o to snažil, či nikoliv, uspěl. 

Navzdory tomuto zatracení se ovšem cinefilní společenství Tarantina nikdy úplně nezbaví. Vytvořil až příliš mistrovských kousků, ve kterých demonstroval svůj talent pro zformování zábavně děsivých postav, jedinečné černohumorné i poetické dialogy a monology, bizarní, ale promyšleně vystavěné dějové zákruty. Své scénáristické umění navíc dokázal vždy přetavit do precizní filmařské podoby s mnohdy originálně vybranými hereckými představiteli. A od 16. dubna si tyto Tarantinovy pozitivní stránky bude moci připomenout při speciální příležitosti diváctvo v českých kinech.     

Kill Bill, opus o pomstě profesionální vražedkyně, kterou se bývalý milenec a kolegové pokusili zabít na její svatbě, přičemž všechny ostatní účastníky obřadu zmasakrovali, vznikl jak známo jako jeden film, rozdělený kvůli délce stopáže na dva. Několik let po původním uvedení Vol. 1 a Vol. 2 však Tarantino přece jen doručil verzi zkompletovanou do jednoho celku. V počinu s podtitulem Kompletní krvavá aféra navíc některé původní scény rozšířil, a některé zcela nově doplnil. Ačkoliv se dostupné reakce na tento režisérský sestřih různí, ojedinělost jeho uvedení v Česku slibuje v každém případě výjimečný kulturní zážitek.            

Lee Cronin: Mumie  

(Lee Cronin, USA, 133 min) 

Malá dcerka novináře Charlieho Cannona Katie se záhadně ztratí v egyptské poušti. O osm let později se jí podaří za zvláštních okolností nalézt a dívka se vrací ke své rodině. Čím více času ale rodiče se znovu nalezenou dcerou tráví, tím zřetelněji si uvědomují, že k nim s jejich dítětem přišlo něco starobylého a zlověstného. A nová zjištění o povaze Katiina zmizení neblahé tušení potvrzují.  

Mumie má své místo v Hollywoodu už od 30. let minulého století. Tehdy se úlohy zmíněné bytosti zhostil Boris Karloff, populární hororová ikona a herecký představitel jiného klasického monstra, Frankensteinova stvoření. Na Karloffův originál, který se nesl v tradičním pomalejším stylu dobových hororů, pak ve 40. letech navázalo několik béčkových pokračování. V 90. letech se objevila tendence námět v děsivém duchu vzkřísit, nakonec ale došlo na Mumii od Stephena Sommerse s Brendanem Fraserem a Rachel Weisz v hlavních rolích. Brilantní a dodnes velice oblíbená záležitost spojila hrůzné jádro vyprávění se zábavným dobrodružstvím ve stylu Indiana Jonese. V roce 2017 poté dorazila verze s Tomem Cruisem, tato temná akční vize však komerčně i kriticky propadla.  

Letos se pak dočkáme dalšího zpracování příběhu o Mumii, přičemž tentokrát definitivně nastává návrat k  jeho hororovým kořenům. Zvolený směr uvozuje i jméno režiséra a scénáristy Lee Cronina v názvu filmu. Cronin na sebe před třemi lety upozornil příspěvkem do série Evil Dead nazvaným Smrtelné zlo: Probuzení. Tam ukázal, že oživovat zavedené žánrové značky umí, a projevil svůj talent pro působivé vizuální ztvárnění extrémního násilí i budování znepokojivé až bezvýchodné atmosféry. A podle dostupných materiálů se zdá, že své silné stránky naplno využije právě i v Mumii, kde zkusí propojit krutý nadpřirozený teror s procedurálním detektivním thrillerem. Ostatně za své inspirační zdroje označil osmdesátkový duchařský horor Poltergeist podle scénáře Stevena Spielberga a legendární snímek Sedm od Davida Finchera. Jak se tento odvážný projekt vydařil se čeští diváci dozví 16. dubna.                       

Kdybych měla nohy, tak ti nakopu

(Mary Bronstein, USA, 113 min) 

Od 23. dubna vstoupí do české distribuce pravděpodobně poslední film spojený s letošními Oscary. Nominace Rose Byrne (Troja) pro nejlepší herečku v hlavní roli se sice nakonec ve vítězství neproměnila, snímek Kdybych měla nohy, tak tě nakopu to ale pro přilákání zájmu ani nepotřeboval. Už v běhu filmové sezóny se dokázal vyprofilovat jako originální vhled do komplikovanosti ženské životní zkušenosti v patriarchálně nastaveném světě. 

Děj díla sleduje terapeutku Lindu, která se ocitá na prahu svých duševních sil. S vážně nemocnou dcerou musí každodenně dojíždět do nemocnice, zatímco její nepříliš podporující manžel je pracovně mimo domov. V ordinaci se zase musí vypořádávat s problémy svých klientů, přičemž poté sama dochází na terapii k jednomu z kolegů. Ten jí ovšem není schopen nabídnout skutečné pochopení a podporu. Situaci pak rozhodně nepomůže ani to, když se ve stropě Lindina bytu vytvoří obří díra. Krize, se kterými se musí protagonistka vypořádat, se tak prohlubují. 

Režisérka a scenáristka Mary Bronstein láká na pojetí výchozí látky jako neotřelé kombinace žánrů. Realisticky dramatické situace tak dle zahraničních recenzí zvolenými filmařskými prostředky vyostřuje a jejich vyznění překlápí do neobvyklých rovin. Stylizováním do psychologického thrilleru, surrealistického hororu i černé komedie podtrhuje tvůrkyně hroutící se psychický stav hlavní postavy i symbolické trhliny fungování společnosti. Vytyčený autorský přístup tak prý ve výsledku nabízí především kritické zdůraznění zhoubnosti zakořeněného systémového nátlaku na ženy, aby s přehledem zvládaly všechny své společenské role.       

Foto: IMDb