Byt číslo 4: “Z Akropolis jsme chtěli udělat opravdový byt” 

Pětičlenná kapela Byt číslo 4 složena z frontmana Maziho, basáka Lukyho, bubeníka Dejva a kytaristů Matese a Máry patří mezi jedny nejzajímavějších rockových objevů posledních let. Je známá svým energickým projevem smíchaným s prvky emo-punku a alternativního rocku. Známá je i pro svůj stage design vytvářející doslova bytovou atmosféru. 

Koncert v Paláci Akropolis  byl pro vás jeden z největších. Co jste si z toho jako kapela vzali?

Mazi: Byl to pro nás velký koncert. Když jsme ten Akráč před rokem plánovali a viděli jsme ten prostor, tak jsme měli obavy, že na náš koncert bude poloprázdný. To se nakonec nestalo a byli jsme rádi, že lidi  došli, i když byl pracovní den. Byl to velkej stres. Vše zařídit aby to klaplo a hlavně aby přišli lidi. Po koncertě ten stres odpadl a to bylo moc fajn.

Luky: První, co jsem si potom řekl, bylo “uf, je to za náma”. Jakmile to člověk odehraje, tak má pocit euforie, jak je všechno super a hezký a zmizí ten stres. Ale třeba až za den dva sedíš doma, přemýšlíš nad tím, vidíš ty fotky si říkáš si “tak to bylo fakt hustý”.

Na show jste také dotáhli diváky autobusem z rodného Šumperka…

Mazi: My jsme o tom už slyšeli dřív od jiných kapel. Přišlo nám to jako dobrý nápad. Hráli jsme daleko od domova a lidi chtěli přijít. Do Šumperka ale nejezdí z Prahy žádný noční spoje. Takže autobus vyřešil ten problém, že spousta lidí musela na druhý den do práce.

Luky: Tenkrát jsme měli nápad, že místo autobusu objednáme pět dodávek. 

Mazi: Ty autobusy jsou strašně drahý. Byl to docela randál. Se divím, že školy, které vozí děti na plavání, na ty autobusy mají.

Jak jste to nakonec vyřešili?

Luky: Známý od mého táty jezdí na víkendové výlety s ostatními táty a jejich dětmi. Tak jsme si půjčili autobus od něj. Ten autobus má 25 míst a na sobě velký barevný nápis “Tatínkové”.

Další shows máte v Brně a Olomouci. Jak velký rozdíl je to po uspořádání koncertu v Akropolis?

Mazi: Brno jsme docela flákali. Loni jsme tam byli  jen jednou a je to škoda. V Brně to je vždy hrozná párty, tak se na to těším.

Luky: V Olmíku a Brně jsme za ty roky už hráli několikrát. Už to není takový stres. Máme tady celkem dobrou základnu a ty koncerty se vždy povedly. 

Na vašich shows mě vždycky zaujaly domácí rekvizity a oblečení pro vytvoření toho bytového pocitu. Nejvíc mě pobavila na stagi sušička a ve foyer dveře. Jak náročné je tohle tahat s sebou a na stage?

Mazi: Luky má doma čtyři sušičky. Tak jsme si jednu vzali. Naskládat ale do dodávky jak všechnu techniku, tak rekvizity, je vždycky hrozně složitý. Hrajeme u toho real-life Tetris. Tahat dodávku plnou techniky a nábytku vypadá šíleně, ale nakonec jsme si na to zvykli.

Luky: Dveře vytvořil Mazi. Ty jsme potom dali do foyer. K tomu jsme nechali udělat asi 300-400 klíčů, který každý dostal na vstupu. Jen jeden z nich byl ale schopný dveře otevřít.

Mazi: Z Akropolis jsme chtěli udělat opravdový byt. Když už jsme měli takhle velkej koncert, tak jsme nechtěli jen stage a nic víc. Proto tam taháme věci jako lampu, křeslo nebo oblečení. To křeslo je super i na fesťáky. Když jsme s tím jezdili Hrady, tak si do něj sedalo hodně návštěvníků, a potkali jsme díky tomu spoustu lidí. 

Jsou ještě nějaké věci, které jsou pro vás symbolické, a byli byste rádi, kdyby si toho lidé všímali víc?

Luky: Kolikrát chystáme ty věci v takovém spěchu, že nemáme moc čas nad tímhle přemýšlet.

Mazi: Když jsme začínali, měli jsme vymyšlenou takovou vtipnou scénku s naší lampou. My jsme si vždy představovali, že rožnem, a začnem hrát. To se nám ale na prvním koncertě s Horkýže Slíže vymstilo. S osvětlovačem jsme se dohodli, že dáme úplnou tmu, Lukes rožne a začneme hrát. Ta tma byla ale tak velká, že nikdo nic neviděl, Lukes tu lampu nemohl najít a bubeník Dejv si sedl za židličku, skácel se tam a polil se pivem ještě před koncertem. Tak jsme se na to radši vykašlali.

Vy dva bydlíte spolu na stejném bytě. Jak moc se snažíte neřešit kapelní věci? Hádám, že spolubydlení, zkoušení a taky tour jsou všechno podmínky pro rychlé chycení ponorky…

Mazi: Kapelu je potřeba řešit skoro furt, takže každý den něco. Zároveň už ale spolu bydlíme pět let a tak nějak víme, když nechceme, aby tam ten druhej zevlil. Takže jsme na sebe zvyklí dost. Naštěstí nemáme společný pokoj. Kdyby celá kapela bydlela na bytě, tak by to byl jiný příběh.

Luky: I předtím, než jsme spolu bydleli na bytě, tak jsme od sebe bydleli 200 metrů na vesnici. Chodili jsme i na stejnou základku a střední a seděli ve stejné lavici. Jsme na sebe už za ty roky zvyklí. Samozřejmě občas je horší den nebo není úplně nálada. Ale dokážeme si dát odstup a fungovat dál.

Jako kapela jste spojeni s velmi melancholickými texty o lásce. Jak moc jsou písničky inspirované nějakou zkušeností z vašich životů?

Mazi: Všechny písničky jsou inspirované minulostí.

Je nějaká písnička, která je za tebe interpretovaná špatně?

Mazi: Červený přítel. Já jsem to psal v době, kdy Rusko ještě nenapadlo Ukrajinu a komunismus tady byl na ústupu. Samozřejmě ta věta “kopněte komunistu” má význam, ale není to primárně hate na komunisty. Strašně moc lidí v okolí mělo potřebu se k tomu komunismu vracet a dohánět si sociální kredity na kritice komunismu. To vše chápu, ale v tu chvíli jsem si říkal, že už jsme přece 30 let dál, a lidi nekoukali dopředu, ale dozadu. Dost mě štvalo, že lidi na to nadávají, i když to nezažili. Neříkám, že to není špatné, ale je podle mě dobrý tu energii směřovat dál. Ta písnička je ve stylu nadávacího punku. Slouží i jako reakce na to, že toho nadávání na komunistickou minulost bylo strašně moc v jednu chvíli. Úplně mi to nadávání tehdy nedávalo smysl v kontextu nějaké lepší budoucnosti.

Co byl jeden z nejhezčích momentů na koncertě?

Mazi: V Akráči, když jsme hráli Můru. My ji moc nehrajeme, ale lidi ji mají rádi. Asi jak je ta studiovka nahraná. Když lidi zpívali chorál na konci, tak nás napadlo to stopnout. Tak jsme přestali hrát a když jsme jen slyšeli, jak se zpěv lidí ozývá ze sálu, bylo to silný.

Luky: Už když jsme přišli v Akráči na stage. Ten mohutný řev mě hitnul na začátku. Ještě když nám nosí nějaké dárky a vymýšlí si vlastní způsoby, jak se propojit s kapelou. Jedna fanynka mi donesla ručně vyrobenou rybičku, další holčina měla klíč s číslem 4 jako náušnici. V Akráči byla i slečna, co má vytetovaný náš klíč na ruce. 

Jakou písničku hrajete na koncertech nejradši?

Oba: Čtyři stěny.

Mazi: Je to většinou ta písnička, u které opadne stres. Když jsme předkapela, tak než nás lidi přijmou a rozjede se to, tak to tři čtyři  písničky trvá. Čtvrtá je většinou Čtyři stěny. Když je blbej koncert, kdy nefunguje technika a vše se s*re, tak mám strašně rád Nechápu. Ty poslední tóny  “notak, notak, nevidíš?”a pak jdeme pryč. Málokdy se stane, že by se něco tak pokazilo, ale občas se na to těším. 

Luky: Mám to naopak, je to můj komfortní song. Vždycky se na něj nejvíc těším.

Fotogalerie z brněnského koncertu Byt číslo 4.